Haloween 2014

1. listopadu 2014 v 13:30 |  Psaný exhibicionismus III.
Tak zase píšu - nikoliv pro anonymní lidi na internetu, ale pro sebe.

Nevím, čím začít.
Nechám to plynout.
Nejsem důležitá. Ani nijak výjimečná, ani moc hezká, ani hubená, ani chytrá. Možná trochu od každého, ale nevybočuji z řady.
Přesto jsem ráda, či přímo miluji, kdy si o mě někdo myslí, že jsem důležitá. Jediná. Pro něj. Nepřímo to vyžaduji. Protože člověk jako já - nesebejistý, s komplexem méněcennosti, žárlivý a tak, potřebuje někoho dobrého ve svém životě. Někoho, na koho se může spolehnout. Já jednoho takového člověka už mám - jednoho, ze svých rodičů, ale těm nemůžete říct všechno. Těm nemůžete říct ani polovinu. A proto si pořizujete přítele - člověka, kterého milujete, řeknete jim o sobě i to, co nechcete. Řeknete jim věci, za které se stydíte ale o které se podělíte a tím bude třeba bolest menší.
V poslední době jsem se snažila mému milému T. vysvětlit, že nesnáším jeho kamarády, kteří byli dřív i mými kamarády. Z několika důvodů, které se pokusím osvětlit.
Dříve jsem se dvěma z nich něco měla. Jeden mě podvedl, ale pořád dobrý. Potom přišel T., který mi (možná, aniž by o tom věděl) provedl nejhorší věci, co mi kdy kdo provedl. Pak přišel ten druhý (T. mezi kamarády nepočítám), nejhodnější člověk na Zemi - a jak to dopadlo? Vysral se na mě, ponížil, ponížil i před ostatními.
Nechali mě v citovém rozpoložení sutě z demolice sto let starého komínu.
Vyškrtla jsem je ze života. Chodila jsem s klukem, který byl sice trochu debil, ale dodal mi do života nějakou stabilitu a já se - o mnohem víc cyničtější a žárlivější - dala do relativního pořádku.
Pak přišel T. respektive zpráva od T., ze dne 4.července 2012. Jako kdyby to bylo včera. Nicméně jak to šlo, nedávno jsem "oslavila" s T. dva naše společné roky. A co jsem si přinesla spolu s T.? Jeho kamarády. Jeho skvělé kamarády, kteří pokračují v ničení mého života pořád dál. Když měl před rokem T. rodinnou krizi a nechodil s nimi pít, já jsem byla prohlášena a rozhlášena děvkou po celém městě. Pak to T. vysvětlil, ale slyšela jsem někdy sorry, promiň, nechtěl jsem? NIKDY.
A tak, abych se vrátila na začátek, snažila jsem se T. všechny tyto pocity vůči jeho kamarádům (a kamarádkám ani nemluvě). Řekl, že to není pravda. A že by to jeho kamarádi nikdy neřekli.
Stalo se toho dost a dost mi to přineslo a vzalo - možná nejvíc iluze, ale odnáším si z toho to hlavní - T. dal přednost kamarádům přede mnou. Vím, že jsem náročná a vím, že nejsem nejlepší, ale tohle bolí. Když dá člověk, který je pro vás nejvíc na celém světě, přednost před vámi lidem, kteří mi ublížili a ubližují doteď, tak to bolí. Nemůžu svému milému připomínat, že to byl tenkrát i on, kdo mě přivedl do stavu totálního citového prázdna. A když je s těmi lidmi, je pořád stejný.
A já jsem teď na tom pěkně bledě. Teď nejsem jen nedůležitá, nevýznamná a zbytečná. Teď jsem ještě ke všemu "žárlivá děvka", "gripen" a pro mého milého jsem prostě hovno. V životě se mě nezastal a pochybuji, že by řekl jediné křivé slovo pro lidem, kteří mi ublížili. Oni by totiž tohle nikdy neudělali.
Já jsem prostě hovno pro všechny.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama