Duben 2014

když nemáš co říct

14. dubna 2014 v 21:57
Občas; jednou za čas, kdy potřebuji útěchu anonymního objetí internetu, zamířím sem a je mi líto, jak se tady o to nestarám a prakticky vůbec neberu existenci blogu na vědomí. Ale co už. Omluva byla dokonána

Můj život je momentálně na píču. Právě jsem dočetla skvělou knihu, ve které se popisuje, kolik nevinných lidí bylo zabito během 2WW a naprosto zbytečně. Přesto se, hloupě, nemůžu odpoutat od mého malého problému - komplikace, která ovšem mění moji krev ve vařící se lávu.

Již více než 18 měsíců jsem zadána s mým (ne)milým T. Ten se přestěhoval do jiného města, vídáme se jednou týdně a já jsem pekelně nasrána. Téměř pořád.
Proč?
Možná proto, že jako narcista, egoista apod potřebuju jistý druh pozornosti. A já ho nemám. Jsem pořád sama - utápím se v osamocenosti nekonečných dní, zatímco můj T. si na mě najde minimum času.

Dobře, to byly obecné důvodu. Proč jsem byla zlá tentokrát?
Nenávidím (! ! ! ! !) "kamarády" T. Jeden vedle druhého to jsou arogantní kokoti, kteří nejsou schopni člověku pomoct, když je potřebuje nejvíc. Třeba, když T. jeho rodiče hi prakticky vyhodili z domu a T. nikam nechodil. Jaké bylo nejjednodušší vysvětlení T. skvělých kamarádů? Že JÁ ho nikam nepouštím. SORRY?
No, tak to byl důvod, proč je nesnáším;mimo jiné.
A samozřejmě taky T. ošukal/obštastnil půlku našeho velkého města a za všemi svými bývalými se jede stavit na velikonoce. No není to bomba?

Proč si prostě nenajdu někoho jiného... achjo, já blbka naivní