prázdno

14. listopadu 2013 v 23:16 |  Psaný exhibicionismus III.
Rok...bez šesti dní jsem rok už nic nenapsala. Ne, že bych nyní čekala, že to tu bude někdo číst; není kdo. Nikdy nebyl.

Není zcela pravda, že bych nenapsala vůbec nic. Pár pokusů, křečí, výkřiků do tmy tu bylo. Většinou ale padly do schránky Rozepsané - tam, kde si to nikdo nemůže přečíst. Z jednoho prostého důvodu - nechtěla jsem, aby to někdo četl.

Naposledy jsem psala o proměně - o tom, jak se z cynika stane milující člověk. Stal. Miluji. Ale slepě? Nikoliv.

Nevím, zda je to správně či ne.
Je mi smutno.

Je to mu asi měsíc, co mě můj milý zradil. Zradil mou důvěru. Přišla jsem na to náhodou. Internetová historie. BUM.
Stránky, z jejichž obsahu se mi dělalo špatně. Stránky, na kterých můj milý hledal nezávazný sex. Nebyla jsem si jistá, co mám dělat; jestli bude lepší pláč či zvracení - bylo mi do obojího.

Pořád to bolí. I když to teď píšu, relativně srovnaná, svírá se mi hrudník tou kovovou svěrkou, která neubírá na tlaku.
Když se dozvěděl o mém vědění, začal brečet. Omlouvat se. Říkat, že beze mě nemůže žít. Že už to nikdy neudělá. Tak, jako vždycky.

Nikdy to nebylo jiné. Několikrát byla moje důvěra narušena, ale nikdy tak moc. Je to paradox - nikdy mě nikdo neudělal tak šťastnou a v jiné době naprosto nešťastnou, zlomenou; poníženou.

Vždy jsem si myslela, že znám svou cenu. Že kdyby mi někdo něco takového udělal, odfrknu si a vyjdu jako vítěz.
....A nic z toho se nestalo. Odpustila jsem.

Ale už to nikdy nebude jako dřív. Jsem zase cynická. Divná. Svedu to na hormony nebo na podzim - "určitě se to zlepší".
Ale je to jiné. Nechci, aby mě opouštěl. Vím, že bych to nezvládla. Ale připadám si podivně slabá - jako boxovací panák, který utržil rány a je připraven utržit další - ví, že to přijde. Můj milý vždy lhal. A lže. A když nelže, jsem tak zvyklá na lži, že nevěřím.

Podivné je, že nejsem schopna pohnout se dál. Myslím, že jsem jako obal polského vánočního čokoládového Mikuláše. Hezký obal, ale uvnitř je pěkná sračka.
A jak už to bývá, hezký obal láká. Jakmile se najde někdo opačného pohlaví, kdo se na mě usměje a já v tom úsměvu vidím něco jiného, než faleš, utíkám. Nestojím o nikoho. Nestojím o žádné seznamování, prázdné fráze, narážky.

Nevím, co chci. Snad nikdy jsem nevěděla.
Dny trávím sama. O víkendu přijede milý a na pár hodin je vše v pořádku - když nemyslím a nevzpomínám.
Chtěla jsem napsat, že jsem nešťastná. Ale já nejsem. Ráno vstanu, mechanicky funguji po celý den a večer padnu. Nic nemá smysl. Všechno je pomíjivé. Lidi se mění - ale snad nikdy k lepšímu. Na zítřku je nejhorší to, že se zase probudím.
Chci spát.

...



I don't love you like I loved you yesterday
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama