Listopad 2013

nasranost

23. listopadu 2013 v 19:24
Jsem nasrána. Tak velice, až jsem nasrána na sebe samou.

Nejhorší je, že nevím, z čeho.
V pátek jel debilní T. do debilního města s jeho debilníma píčusáckejma kamarádama (holt je mám ráda) na nějakou debilní skupinu. Bomba.

Mně se stalo za dopoledne, co jsem byla doma, dost věcí, které jsem chtěla a potřebovala někomu říct.
Volám T. poprvé. Nic. Podruhé? Nic.
O několik minut později mi volá debilní T., že se právě sešel se svým nejpíčusáčtějším kamarádem číslo jedna a za sladké TŘI MINUTY ho vyzvednou jeho ostatní (ne už zas tak píčusáčtí) kamarádi, ale do té doby si můžeme klidně povídat.
díky

Jsem sama. Každý den. Ve škole je to relativně v pohodě - tam mám alespoň jednu dvě spřízněné duše, se kterými můžu dojít na kafe.
Teď jsem nemocná. Tudíž jsem doma s mamkou, která je sice supr, ale s ní přeci jen zas tak nepokecám, že jo. A můj milý debilní T. si na mě nenajde ani pár debilních minut. Díky.
Nudím se, užírám se a zlobím. Je mi špatně a stýská se mi. Po jakékoliv osobě mladší než třiceti let, která se mnou stráví večer. A jelikož T. jsem z narcistické sebelítosti odmítla ("chtěl bych s tebou strávit chvíli - už zas tři minuty, hihi?), ten sedí se svým nejpíčusáčtějším kamarádem a jiným kamarádem někde v hospodě.
Víš co?


F*ck ya

prázdno

14. listopadu 2013 v 23:16 Psaný exhibicionismus III.
Rok...bez šesti dní jsem rok už nic nenapsala. Ne, že bych nyní čekala, že to tu bude někdo číst; není kdo. Nikdy nebyl.

Není zcela pravda, že bych nenapsala vůbec nic. Pár pokusů, křečí, výkřiků do tmy tu bylo. Většinou ale padly do schránky Rozepsané - tam, kde si to nikdo nemůže přečíst. Z jednoho prostého důvodu - nechtěla jsem, aby to někdo četl.

Naposledy jsem psala o proměně - o tom, jak se z cynika stane milující člověk. Stal. Miluji. Ale slepě? Nikoliv.

Nevím, zda je to správně či ne.
Je mi smutno.

Je to mu asi měsíc, co mě můj milý zradil. Zradil mou důvěru. Přišla jsem na to náhodou. Internetová historie. BUM.
Stránky, z jejichž obsahu se mi dělalo špatně. Stránky, na kterých můj milý hledal nezávazný sex. Nebyla jsem si jistá, co mám dělat; jestli bude lepší pláč či zvracení - bylo mi do obojího.

Pořád to bolí. I když to teď píšu, relativně srovnaná, svírá se mi hrudník tou kovovou svěrkou, která neubírá na tlaku.
Když se dozvěděl o mém vědění, začal brečet. Omlouvat se. Říkat, že beze mě nemůže žít. Že už to nikdy neudělá. Tak, jako vždycky.

Nikdy to nebylo jiné. Několikrát byla moje důvěra narušena, ale nikdy tak moc. Je to paradox - nikdy mě nikdo neudělal tak šťastnou a v jiné době naprosto nešťastnou, zlomenou; poníženou.

Vždy jsem si myslela, že znám svou cenu. Že kdyby mi někdo něco takového udělal, odfrknu si a vyjdu jako vítěz.
....A nic z toho se nestalo. Odpustila jsem.

Ale už to nikdy nebude jako dřív. Jsem zase cynická. Divná. Svedu to na hormony nebo na podzim - "určitě se to zlepší".
Ale je to jiné. Nechci, aby mě opouštěl. Vím, že bych to nezvládla. Ale připadám si podivně slabá - jako boxovací panák, který utržil rány a je připraven utržit další - ví, že to přijde. Můj milý vždy lhal. A lže. A když nelže, jsem tak zvyklá na lži, že nevěřím.

Podivné je, že nejsem schopna pohnout se dál. Myslím, že jsem jako obal polského vánočního čokoládového Mikuláše. Hezký obal, ale uvnitř je pěkná sračka.
A jak už to bývá, hezký obal láká. Jakmile se najde někdo opačného pohlaví, kdo se na mě usměje a já v tom úsměvu vidím něco jiného, než faleš, utíkám. Nestojím o nikoho. Nestojím o žádné seznamování, prázdné fráze, narážky.

Nevím, co chci. Snad nikdy jsem nevěděla.
Dny trávím sama. O víkendu přijede milý a na pár hodin je vše v pořádku - když nemyslím a nevzpomínám.
Chtěla jsem napsat, že jsem nešťastná. Ale já nejsem. Ráno vstanu, mechanicky funguji po celý den a večer padnu. Nic nemá smysl. Všechno je pomíjivé. Lidi se mění - ale snad nikdy k lepšímu. Na zítřku je nejhorší to, že se zase probudím.
Chci spát.

...



I don't love you like I loved you yesterday