lie hurts

9. listopadu 2014 v 21:33 |  Psaný exhibicionismus III.
Lež bolí.

Já jsem dřív lhávala hodně a dobře - tak moc, že už jsem těm lžím postupně začala věřit.

Pak jsem přestala. Nevím jak, ale vím, že teď ze mě vyjde lež málokdy.

Nenávidím lež.

Nenávidím lež, protože mi to přijde tak hrozně ponižující a zrádné - když někomu položím přímou otázku bez zbytečných příkras a tónů - třeba "Máš mě ještě rád?" očekávám jasnou odpověď. Chci to slyšet upřímně. Kdybych to nechtěla slyšet upřímně, vůbec bych se neptala.

Když jsem zjistila, že můj táta má milenku, prostě se o tom se mnou bavil. Řekl, že kdybych se ho na to zeptala, odpověděĺ by.

Již několik let atakuji svou matku jednou otázkou, na kterou mi dávala zcela jasnou odpověď. Dnes jsem se dozvěděla o pravdě - od někoho jiného. A řádně potvrzenou. A tak jsem se dnes matky zeptala na jinou otázku - "Lžeš mi někdy?" ne, ne, ne.

Poslední kapka.

Řekla jsem věci, za kterými si stojím a které mě mrzí, ale tímhle u mě člověk skončí. Nenávidím lež, nenávidím ponížení, nenávidím lidi, co mi lžou. Nenávidím..

T. mi dřív taky lhal a já nevím, jestli lže pořád - jednoho jsem toho kluka opravdu naučila. Opatrnosti.
Achjo

Všechno v prdeli
a já jsem prostě kráva zase
 

Haloween 2014

1. listopadu 2014 v 13:30 |  Psaný exhibicionismus III.
Tak zase píšu - nikoliv pro anonymní lidi na internetu, ale pro sebe.

Nevím, čím začít.
Nechám to plynout.
Nejsem důležitá. Ani nijak výjimečná, ani moc hezká, ani hubená, ani chytrá. Možná trochu od každého, ale nevybočuji z řady.
Přesto jsem ráda, či přímo miluji, kdy si o mě někdo myslí, že jsem důležitá. Jediná. Pro něj. Nepřímo to vyžaduji. Protože člověk jako já - nesebejistý, s komplexem méněcennosti, žárlivý a tak, potřebuje někoho dobrého ve svém životě. Někoho, na koho se může spolehnout. Já jednoho takového člověka už mám - jednoho, ze svých rodičů, ale těm nemůžete říct všechno. Těm nemůžete říct ani polovinu. A proto si pořizujete přítele - člověka, kterého milujete, řeknete jim o sobě i to, co nechcete. Řeknete jim věci, za které se stydíte ale o které se podělíte a tím bude třeba bolest menší.
V poslední době jsem se snažila mému milému T. vysvětlit, že nesnáším jeho kamarády, kteří byli dřív i mými kamarády. Z několika důvodů, které se pokusím osvětlit.
Dříve jsem se dvěma z nich něco měla. Jeden mě podvedl, ale pořád dobrý. Potom přišel T., který mi (možná, aniž by o tom věděl) provedl nejhorší věci, co mi kdy kdo provedl. Pak přišel ten druhý (T. mezi kamarády nepočítám), nejhodnější člověk na Zemi - a jak to dopadlo? Vysral se na mě, ponížil, ponížil i před ostatními.
Nechali mě v citovém rozpoložení sutě z demolice sto let starého komínu.
Vyškrtla jsem je ze života. Chodila jsem s klukem, který byl sice trochu debil, ale dodal mi do života nějakou stabilitu a já se - o mnohem víc cyničtější a žárlivější - dala do relativního pořádku.
Pak přišel T. respektive zpráva od T., ze dne 4.července 2012. Jako kdyby to bylo včera. Nicméně jak to šlo, nedávno jsem "oslavila" s T. dva naše společné roky. A co jsem si přinesla spolu s T.? Jeho kamarády. Jeho skvělé kamarády, kteří pokračují v ničení mého života pořád dál. Když měl před rokem T. rodinnou krizi a nechodil s nimi pít, já jsem byla prohlášena a rozhlášena děvkou po celém městě. Pak to T. vysvětlil, ale slyšela jsem někdy sorry, promiň, nechtěl jsem? NIKDY.
A tak, abych se vrátila na začátek, snažila jsem se T. všechny tyto pocity vůči jeho kamarádům (a kamarádkám ani nemluvě). Řekl, že to není pravda. A že by to jeho kamarádi nikdy neřekli.
Stalo se toho dost a dost mi to přineslo a vzalo - možná nejvíc iluze, ale odnáším si z toho to hlavní - T. dal přednost kamarádům přede mnou. Vím, že jsem náročná a vím, že nejsem nejlepší, ale tohle bolí. Když dá člověk, který je pro vás nejvíc na celém světě, přednost před vámi lidem, kteří mi ublížili a ubližují doteď, tak to bolí. Nemůžu svému milému připomínat, že to byl tenkrát i on, kdo mě přivedl do stavu totálního citového prázdna. A když je s těmi lidmi, je pořád stejný.
A já jsem teď na tom pěkně bledě. Teď nejsem jen nedůležitá, nevýznamná a zbytečná. Teď jsem ještě ke všemu "žárlivá děvka", "gripen" a pro mého milého jsem prostě hovno. V životě se mě nezastal a pochybuji, že by řekl jediné křivé slovo pro lidem, kteří mi ublížili. Oni by totiž tohle nikdy neudělali.
Já jsem prostě hovno pro všechny.

bittersweet

30. září 2014 v 17:30 |  Psaný exhibicionismus III.
Je ze mě blázen.
Dva roky s T., dva roky žárlivosti.
Smazaná aplikace fb a "neaktivnost" na messengeru. Jasně.
 


když nemáš co říct

14. dubna 2014 v 21:57
Občas; jednou za čas, kdy potřebuji útěchu anonymního objetí internetu, zamířím sem a je mi líto, jak se tady o to nestarám a prakticky vůbec neberu existenci blogu na vědomí. Ale co už. Omluva byla dokonána

Můj život je momentálně na píču. Právě jsem dočetla skvělou knihu, ve které se popisuje, kolik nevinných lidí bylo zabito během 2WW a naprosto zbytečně. Přesto se, hloupě, nemůžu odpoutat od mého malého problému - komplikace, která ovšem mění moji krev ve vařící se lávu.

Již více než 18 měsíců jsem zadána s mým (ne)milým T. Ten se přestěhoval do jiného města, vídáme se jednou týdně a já jsem pekelně nasrána. Téměř pořád.
Proč?
Možná proto, že jako narcista, egoista apod potřebuju jistý druh pozornosti. A já ho nemám. Jsem pořád sama - utápím se v osamocenosti nekonečných dní, zatímco můj T. si na mě najde minimum času.

Dobře, to byly obecné důvodu. Proč jsem byla zlá tentokrát?
Nenávidím (! ! ! ! !) "kamarády" T. Jeden vedle druhého to jsou arogantní kokoti, kteří nejsou schopni člověku pomoct, když je potřebuje nejvíc. Třeba, když T. jeho rodiče hi prakticky vyhodili z domu a T. nikam nechodil. Jaké bylo nejjednodušší vysvětlení T. skvělých kamarádů? Že JÁ ho nikam nepouštím. SORRY?
No, tak to byl důvod, proč je nesnáším;mimo jiné.
A samozřejmě taky T. ošukal/obštastnil půlku našeho velkého města a za všemi svými bývalými se jede stavit na velikonoce. No není to bomba?

Proč si prostě nenajdu někoho jiného... achjo, já blbka naivní

nasranost

23. listopadu 2013 v 19:24
Jsem nasrána. Tak velice, až jsem nasrána na sebe samou.

Nejhorší je, že nevím, z čeho.
V pátek jel debilní T. do debilního města s jeho debilníma píčusáckejma kamarádama (holt je mám ráda) na nějakou debilní skupinu. Bomba.

Mně se stalo za dopoledne, co jsem byla doma, dost věcí, které jsem chtěla a potřebovala někomu říct.
Volám T. poprvé. Nic. Podruhé? Nic.
O několik minut později mi volá debilní T., že se právě sešel se svým nejpíčusáčtějším kamarádem číslo jedna a za sladké TŘI MINUTY ho vyzvednou jeho ostatní (ne už zas tak píčusáčtí) kamarádi, ale do té doby si můžeme klidně povídat.
díky

Jsem sama. Každý den. Ve škole je to relativně v pohodě - tam mám alespoň jednu dvě spřízněné duše, se kterými můžu dojít na kafe.
Teď jsem nemocná. Tudíž jsem doma s mamkou, která je sice supr, ale s ní přeci jen zas tak nepokecám, že jo. A můj milý debilní T. si na mě nenajde ani pár debilních minut. Díky.
Nudím se, užírám se a zlobím. Je mi špatně a stýská se mi. Po jakékoliv osobě mladší než třiceti let, která se mnou stráví večer. A jelikož T. jsem z narcistické sebelítosti odmítla ("chtěl bych s tebou strávit chvíli - už zas tři minuty, hihi?), ten sedí se svým nejpíčusáčtějším kamarádem a jiným kamarádem někde v hospodě.
Víš co?


F*ck ya

prázdno

14. listopadu 2013 v 23:16 |  Psaný exhibicionismus III.
Rok...bez šesti dní jsem rok už nic nenapsala. Ne, že bych nyní čekala, že to tu bude někdo číst; není kdo. Nikdy nebyl.

Není zcela pravda, že bych nenapsala vůbec nic. Pár pokusů, křečí, výkřiků do tmy tu bylo. Většinou ale padly do schránky Rozepsané - tam, kde si to nikdo nemůže přečíst. Z jednoho prostého důvodu - nechtěla jsem, aby to někdo četl.

Naposledy jsem psala o proměně - o tom, jak se z cynika stane milující člověk. Stal. Miluji. Ale slepě? Nikoliv.

Nevím, zda je to správně či ne.
Je mi smutno.

Je to mu asi měsíc, co mě můj milý zradil. Zradil mou důvěru. Přišla jsem na to náhodou. Internetová historie. BUM.
Stránky, z jejichž obsahu se mi dělalo špatně. Stránky, na kterých můj milý hledal nezávazný sex. Nebyla jsem si jistá, co mám dělat; jestli bude lepší pláč či zvracení - bylo mi do obojího.

Pořád to bolí. I když to teď píšu, relativně srovnaná, svírá se mi hrudník tou kovovou svěrkou, která neubírá na tlaku.
Když se dozvěděl o mém vědění, začal brečet. Omlouvat se. Říkat, že beze mě nemůže žít. Že už to nikdy neudělá. Tak, jako vždycky.

Nikdy to nebylo jiné. Několikrát byla moje důvěra narušena, ale nikdy tak moc. Je to paradox - nikdy mě nikdo neudělal tak šťastnou a v jiné době naprosto nešťastnou, zlomenou; poníženou.

Vždy jsem si myslela, že znám svou cenu. Že kdyby mi někdo něco takového udělal, odfrknu si a vyjdu jako vítěz.
....A nic z toho se nestalo. Odpustila jsem.

Ale už to nikdy nebude jako dřív. Jsem zase cynická. Divná. Svedu to na hormony nebo na podzim - "určitě se to zlepší".
Ale je to jiné. Nechci, aby mě opouštěl. Vím, že bych to nezvládla. Ale připadám si podivně slabá - jako boxovací panák, který utržil rány a je připraven utržit další - ví, že to přijde. Můj milý vždy lhal. A lže. A když nelže, jsem tak zvyklá na lži, že nevěřím.

Podivné je, že nejsem schopna pohnout se dál. Myslím, že jsem jako obal polského vánočního čokoládového Mikuláše. Hezký obal, ale uvnitř je pěkná sračka.
A jak už to bývá, hezký obal láká. Jakmile se najde někdo opačného pohlaví, kdo se na mě usměje a já v tom úsměvu vidím něco jiného, než faleš, utíkám. Nestojím o nikoho. Nestojím o žádné seznamování, prázdné fráze, narážky.

Nevím, co chci. Snad nikdy jsem nevěděla.
Dny trávím sama. O víkendu přijede milý a na pár hodin je vše v pořádku - když nemyslím a nevzpomínám.
Chtěla jsem napsat, že jsem nešťastná. Ale já nejsem. Ráno vstanu, mechanicky funguji po celý den a večer padnu. Nic nemá smysl. Všechno je pomíjivé. Lidi se mění - ale snad nikdy k lepšímu. Na zítřku je nejhorší to, že se zase probudím.
Chci spát.

...



I don't love you like I loved you yesterday

proměna

20. listopadu 2012 v 0:21 |  Psaný exhibicionismus II.
19 Říjen 2012

Pokud patříte mezi lidi, kteří si z různých důvodů prošli svým malým soukromým peklem (díky lidem, na kterých vám záleželo) a netoužíte do něj zase upadnout, dodržujete nejspíš jakási pravidla. Přidám pár svých (neseřazeno dle důležitosti):

- neměj rád
- 3N - nikdy nikomu nevěř
- nedoufej
- kašli na city
- nevzpomínej
- nikdy nedovol nikomu, aby tě viděl brečet
- jebej to všechno
- NIKDY, nikdy, nikdy se nevracej k těm, co tě zklamali.

Tak. Před cca rokem jsem si tato pravidla dala s tím, že je nikdy neporuším. A tím zabráním tomu, abych byla zase zpátky tam, kde jsem byla. A v té době mi bylo vcelku zvráceně dobře. Cynik jebající všechny a všechno bez jediné touhy (nebo naděje) na lepší zítřky. Hm.

Uplynul rok. a je to nějak všechno jinak. Po roce s P. (kterému chtě nechtě vděčím za vrácení do docela normálního režimu), kdy jsem alespoň trošku omezila svá pravidla, přišel T...
Tak. 'Oficiálně' (nemám to ráda) spolu budeme za dva dny měsíc. A já si vypíšu dodržovaná pravidla.. Uhm. 0.
Kdo by řekl, že skončím zrovna takhle?
Porušila jsem všechna ta pravidla. A vůbec mi to nevadí, protože jsem nejšťastnější, co jsem snad kdy byla. Jsem zamilovaná, konečně mám někoho, komu můžu věřit a kdo mi pomůže, když je potřeba.
A dokonce mám naději, že mě i ten někdo má rád. Že přechází mé žárlivé výstupy a nelogické hádky. a kdo je rád, že je se mnou aspoň z poloviny tak, jako já.
A ten pocit, když se v noci probudíte a máte se o koho opřít...
a nebo když jste v kině na rozbřesku o nesmrtelné lásce a já si říkám, že už jsem někoho takového našla...
jsem šťastná. a smutná zároveň. protože se bojím, že přijde něco, co mi moji idylku pokazí. to "něco", díky čemu jsem nikdy nebyla tak šťastná. A možná, že si tu taky za pár měsíců budu zase brečet. ale když já si to chci jednou užít. protože teď jsem tak šťastná..


http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=s1tAYmMjLdY

we'll wish this never ends

fráze

16. října 2012 v 23:06
Jakou nejhorší větu můžete slyšet od kamaráda?

a pak bum..

10. října 2012 v 23:37 |  Psaný exhibicionismus II.
Jsem šťastná, jsem spokojená, všechno je fajn..
O polední pauze se vidím s T., poté jdu na svůj velice záživný odpolední seminář, poté do práce a nakonec se zase vidím s T...
Za jak dlouho se vám dokáže vzdálit jeden člověk?
Jo, ten pocit jedinečnosti.. který spadne po tom, co vam omylem ukaze zpravy na fb. haha:)
Ten pocit 'změny', který zmizí asi tak hodinu po pocitu jedinečnosti při příležitosti povídání o tom, jak byla jedna slečna (která mě společně s T. uvrhla na pár měsíců do stavu nepěkného) čilá, ale "nejvíc na hovno je, že s ní ani nespal"..
to nechceš...

"Muž chce být první láskou ženy, žena poslední láskou muže."

ach, Romeo, proč jsi jen Romeo ?


změny

7. října 2012 v 23:52 |  Psaný exhibicionismus II.
jebe mě, když musím psát z opery, protože ve chromu nejdou zmenšovat videa, takže posílám odkaz s nadějí, že to někdo otevře.


..cause one day, baby, we'll be old..

Jak začít..
zase to tu je..
dlouho se nepíše a pak ouha, je toho tak na tři stránky..

Může se člověk změnit?
Nevím. Ale.. člověk, který mi před vlastně rokem zničil bytí na pár měsíců, mi teď, o nějakou dobu později, píše, že mě má rád, nechce mě ztratit, píše mi na dobrou noc, že se mu stýská, že nemám žárlit, chce se se mnou vídat co nejčastěji..

Jakoby dokonce mám pocit, že jsem taková ta "jedinečná" pro něj. I když to je asi jen touha nebo nevím..
Jenze pak se dozvite, ze kdyz vam psal, ze jede pro segru, stavil se pri te prilezitosti u kamarádky, shlédli nějaký ten film a věci k tomu. (takže si z filmu pamatují první dvě minuty?)
Sbohem, důvěro. Díky T.. už zase.

S P. je to složité.. Je ze mě teď tak trošku cynik, ale to je jen momentálně. Jsem v režimu 'automat', jelikož mám za sebou pár pitomých dní přežitých pouze díky kofeinu (nikotin nemohu kvůli práci). Mám momentálně tři akce. Dvě z nich jsou založené na tom, jak vypadám. Což je celkem zvláštní, když víte, že jste kus masa, který má za úkol se usmívat a být milá. Je jedno, jestli ti je cokoliv. Nepiješ, nejíš, nedýcháš.. seš maso. Ale to jsem se dostala zase někam jinam..
jde o to, že jsem ve středu pracovala celý den, domů jsem přijela v hodinách nočních, ve čtvrtek jsem hned po škole do práce zase a vrátila se v hodinách raně ranních.. prostě jsem za posledních dní naspala tak dohromady 25 hodin.

Dnes jsem pracovala se slečnou, jež můj milý před jistou dobou chtěl.
Řekla mi dnes něco ve smyslu.. "P. je hodný, to jo.. Já kdybych chtěla, tak je to teď všechno jinak."

Děkuji, slečno krásné vlasy, rovné zuby, vystříbený vkus a spoustu prachů na účtě. JÁ VÍM.

a tak si teď sedím s vidinou rána a spoustu korektoru, abych zakryla kruhy způsobené tímto nočním polemizováním.. nenaděláš nic.

My only relief is to sleep.
When I'm sleeping,
I'm not sad,
I'm not angry,
I'm not lonely,

I'M NOTHING.

Kam dál